Uplynul další rok , ještě rychleji než ten předešlý a ODC se vrací téměř na místo činu…tedy do oblasti, kde jak všichni víte oficiálně vznikl slavný outdoorový klub ODC Rokycany. V poměrně značně okleštěné sestavě naše kroky zamířily do slovenských Bukovských vrchů. Pokud by se ještě jeden z nás rozhodl nejet, jelo by nás o polovinu méně.

Bukovské vrchy se rozkládají v nejvýchodnější části Slovenska, tedy na hranicích jak polských tak z menší části i ukrajinských. Ještě před Čergovem nás toto pohoří lákalo svou opuštěností a především pověstí. Prý království vlků, medvědů a vůbec všeho co v těchto končinách může v lese žít. Nebudu to protahovat a přiznám barvu…nespatřili jsme téměř ani to kopýtko natož drápek, neřkuli celou packu divoké šelmy. Počasí se k nám chovalo neuctivě a i naše nezdolné duše dostaly mnohdy řádně zabrat.

Onoho času jsme tedy zase jednou nasedli do vlaku a dopravili se na nejzazší konec slovenské republiky. Medzilaborce, městečko jako obrázek (jako pořádně dlouhý obrázek) , jsme přešli na celou jeho neuvěřitelnou délku a po nějaké té hodince se směle vnořili do lesa…a překvapivě převážně bukového lesa. Slunce toho dne pálilo, vysoké teploty a prudké stoupání muselo být kompenzováno krátkým tričkem a řádným pitným režimem.

Mapa, kterou byla naše výprava vybavena nezahrnovala onen počáteční úsek cesty. Podařilo se nám najít pouze správnou barvu turistické trasy a té se držet zuby nehty…a to doslova. Leč…co naplat…nehty povolily, zuby popraskaly a cesta se nám záhadným způsobem vytratila z očí. Možná si říkáte: „No jo…se zakecali a ztratili se! Amatéři…“. Zklamu vás. Stezka úplně jednoduše přestala existovat uprostřed lesa, kdesi nedaleko státní hranice. Ani opětovné pokusy o navázání se neshledaly s úspěchem a jako dvě ztracené duše jsem začali s Kubou bloudit. Nezbývalo než nasadit přibližný směr hraničního hřebene, na který jsme se pokoušeli dostat. Průmyslově využívaný okraj těchto lesů nám ještě do cesty poslal dvě malé skupinky dřevorubců a jejich „k přírodě šetrných“ obřích strojů na rychlozpracování dřeva…ne že by přímo mlčeli na naše dotěrné dotazy typu „kde to sakra sme?“, ale o moc víc než náš neomylný kompas nedokázali naznačit (krom výstrahy, týkající se medvědů). Krásné počasí začalo navíc prchat neznámo kam a nastalo v pravdě psí. Putování jsme tohoto dne celí uťapkaní zakončili pod ochranou stromů a igelitu, v blízkosti železniční tratě. Po krátké bouřce nastala chvilka jako stvořená pro kvapné uvaření večeře a nasoukání se do spacáků.

Druhého dne jsme se konečně nalezli a bratry nám začaly být hraniční kameny. Tyto kameny nás pronásledovaly…nebo možná my je…celé následující 3 dny. Podnebí se zhoršovalo každou hodinou a vítr neustále vanul z Polska. Občas jsme už byli přesvědčení, že nám prochází ušima skrz hlavu do Slovenska. To by ovšem znamenalo, že tam nic nemáme…což nás uklidnilo, protože my víme, že mámeJ. Celý, přibližně 55 km dlouhý hřeben ubíhal téměř v neměnícím se duchu. Chvíli bylo lépe…chvíli hůře…chvíli pršelo, chvíli byla mlha, patníky mizely za našimi zády a Kremenec (1221m), trojmezní vrchol se přibližoval.

Za zmínku stojí zejména třetí noc, kterou jsme byli z nedostatku vhodného místa nuceni strávit ve svahu na okraji jedné z místních přírodních rezervací. Lapálie s kutálejícími se věcmi dolů do údolí byly umocňovány ne zrovna ideálním zdrojem vody. Nejenže se lovec vody propadal do hlubokého bahna, ale navíc se nedokázal ubránit invazi malých korýšků do plastové lahve. Únava nám pomohla malé vetřelce ignorovat a bez mrknutí oka jimi dochutit čaj i jídlo. Nicméně nikdo se v noci nikam neskutálel a následujícího dne jsme bez problémů dosáhli vytouženého trojmezí. Jako třešnička na dortu již byl nádherný Stužický prales a zaneřáděné tábořiště v jeho srdci, které se nás ujalo. Znečištěné okolí jsme jako správní pionýři uklidili a část odpadků odnesli nakonec s sebou.

Přišel poslední den….to jsme si ovšem zatím nedovedli přiznat. Voda se vytrvale snášela z hůry a naše ještě vytrvalejší nohy ukrajovaly další kilometry až uřízly takový kus, že jsme se najednou ocitli v Nové Sedlici, vesnici to zapadlé na samém okraji Slovenska. Tady došlo k události, která změnila celý předem daný plán cesty. Kuba, protože byl již na pokraji zhroucení, zastavil na autobusové zastávce. Jakmile se usadil, věděl jsem že bude všechno mé přemlouvání marné…musím však říci, že i na MNE začala pomalu padat únava a proto došlo k nevyhnutelnému. Deštěm a zimou prokřehlí usedli jsme do autobusu a nechali se dovést do Sniny, kde na nás čekal vlak, připravený odjet do domoviny. Ještě před odjezdem nesmělo chybět tradiční občerstvení za poslední slovenské koruny. Na první pohled příliš luxusní restaurace hotelu Vihorlat musela v kontrastu s našim zevzřením působit opravdu zajímavě.

Nicméně jak už to tak v našem klubu chodí…pošramocené ego počalo na cestě domů hlodat. Měli jsme ještě dva dny a patřičnou zásobu jídla v batozích. Po noci strávené ve vlaku jsme se neuvěřitelným způsobem zmátořili a v Hořovicích, kousek před domovem, vystoupili. Zocelení a odhodlaní, zamířili jsme do Brd spořádat poslední zásoby. Přeci je nepotáhneme domů! Jince jsme si jen tak bokem střihli na šířku a následující den…patřičně ukojeni došli do Strašic a naposled nasedli do autobusu.

Fotodokumentaci naleznete zde.

© by pes