Dnes je tomu jedenáct dní, co jsem byl  vyvržen  na letišti ve Vancouveru, dějišti to zimních olympijských her 2010. Hned po příjezdu mě uvítalo počasí hodné olympiády…ale letní. Patnáct stupňů nad nulou a modrá obloha bez mráčku, rozkvetlé stromy podél cest a sytě zelená tráva.

Tolik vychvalovaná pohostinnost Kanaďanů na sebe nenechala dlouho čekat. Stačilo se jen bezcílně rozhlédnout po letištní hale a už ke mně přiskočil Kanaďan s asijskými kořeny.  „Nepotřebuješ někam hodit? “. Po chvilce mi vysvětlil, že pracuje pro kanadský reprezentační tým a pendluje s hokejisty mezi olympijskou vesnicí a letištěm. Takže jsem rád přijal jeho velkorysou nabídku a nechal se přiblížit do centra.  Prozradil mi, že se jako mladík ocitl několikrát v nepříjemné situaci, kdy neměl vindru v kapse ani střechu nad hlavou. Takže rád pomůže kdy jen to jde. Hezké že? Tady se vůbec všichni tváří tak nějak „nápomocně“.  Nicméně zatím jsem tomu na chuť nepřišel.  Byl jsem vychován v zemi, kde se každý stará nejvíc sám o sebe.  Příjemné je, že se ve Vancouveru člověk nemusí cítit jako úplný cizinec i s poměrně špatnou angličtinou jakou mám já.  Na ulici tady narazíte na nepřeberné množství  národností.  Není  vzácností potkat i policistu s turbanem na hlavě.

Takže stojím někde na křižovatce Main street a 3rd avenue a volám. Mám tři možnosti, z nichž mi v této chvíli připadá jediná schůdná.  A to zavolat známé , která už ve Vancouveru přebývá dva týdny. Byl mi přes email nabídnut azyl….abych nemusel šahat po dalších možnostech shánění střechy nad hlavou. Tou druhou bylo bezhlavé obcházení hostelů a modlení se, že najdu volnou předraženou postel. Přeci jen hry přitáhly do města množství návštěvníků. Třetí variantu jsem viděl asi tak, že si zalezu někam do křoví v parku, postavím stan a přežiju tak první noc nebo dvě než seženu jinou alternativu.  Proto jsem velmi vděčný za poskytnutý levný, suchý a teplý koutek, kde jsem až do dnešního dne mohl skládat hlavu. ..i přes některé nepříliš příjemné události, které mě zde potkaly.  Komplikované vztahy mezi majitelem a panem domácím způsobily, že jsem byl tak trochu postaven „mimo zákon“. Ale to by bylo na delší vyprávění.  Poměrně nesympatický pan domácí tomu ještě přidával svými psychopatickými scénami a souvislými mnohaminutovými výlevy, které jsem byl nucen poslouchat a odkývat.

Co se týče her, navštívil jsem naživo všechny plánované akce. První bylo vystoupení především pana Bauera na skiatlonu 20.února v běžeckém areálu nedaleko Whistleru. Sice neobsadil medailemi hodnocenou příčku, ale předvedl velmi slušný výkon. V kombinaci s nádherným počasím a ostatními českými fanoušky jsem tak strávil příjemný den v horském prostředí .

Hned následujícího dne jsem zavítal na hokejový zápas Česká republika- Rusko. Všichni víme jak to dopadlo, nebudu to dále rozebírat. Ale ani prohra nedokázala zkalit zážitek z hlavního olympijského hokejového stánku.  Prostě parádní atmosféra…chvílemi taková jako nejspíš bude v ruském Soči. Russia! Russia! Russia! ! Po čtvrtfinálovém utkání Ruska s Kanadou se Vancouver překvapivě z hodiny na hodinu vylidnil od ruských fanoušků.

Posledním „live“ závodem se pro mne stala severská kombinace 23.února.  Na tuto akci jsem neměl  předem zakoupenu zpáteční jízdenku do Whistleru  a tak jsem se rozhodl zkusit štěstí a do autobusu se protlačit načerno. Prošlou jízdenku jsem nahrál na telefon a při kontrole na nástupišti jí pokusil podstrčit slečně kontrolorce.  Ta mě však vyčápla. Chvíli jsem se na oko snažil  najít v telefonu správnou jízdenku, ale nakonec jsem musel  povolit, zablekotat něco o tom, že jsem bohužel nahrál špatnou a že si tedy koupím hold! ještě jednu. Takže jsem otevřel peněženku a odlepil ze svazku bankovek celou padesátku.  Zlodějina.

Ale abych nemluvil jen o zábavě.  Během prvních pár dní na mě čekalo pár povinností, kterým jsem se jednoduše nemohl vyhnout. Zajít na místní vládní úřad a nechat si vystavit „sociální“ kartu, potřebnou k práci. Pořídit kanadské telefonní číslo. Zřídit kanadský účet (to se mi prozatím nepodařilo, v bance mě otočili na podpatku abych si prý našel stálé bydliště a práci…takže účet počká. Nikomu se nebudu vnucovat). A tohle všechno…co jsem vlastně ani v Čechách nikdy pořádně nezažil, jsem podstoupil s mou lámanou- leč bojeschopnou angličtinou. Stačí si jen zvyknout na to, že člověk chvílemi vypadá jako trubka.

A jinak…jinak jsem se zatím toulal po městě, nasával olympijskou atmosféru, pivo a kafe…v kavárnách nad internetem a přemítal nad mapou a průvodcem kam dál. Naštěstí jsem si už také párkrát udělal čas na pěkný výběh okolo místního parku jménem Stanley…15 km hezky po pobřeží mi vrací krev do rozměklých nohou…měl jsem bez diskuzí abstinenční příznaky z nedostatku běhání. Pobolívání nohou, páteře….hned večer po výběhu všechno přestane. Takže takhle jsem doteď já a čas krásně ubíhali  a ubíhali až uběhly dva týdny a já ležím na posteli v hostelu Samesun na Granville street.  Zítra ráno (9.3.2010) opouštím Vancouver. První zastávkou bude Hope, vzdálený přibližně 150 km východním směrem. Ještě zajít na poslední večeři a pivo dolu do pubu s novými a krátkodobými francouzskými kamarády, zabalit, vyspat se, nasnídat a stihnout bus.

Tak takhle já si tady žiju. To be continued a další fotky jsou v galerii :)

© by Pes