Rumunsko je země, která stále ještě balancuje mezi divokostí „výchoďáckých zemí“ a narůstajícím turistickým ruchem. Obzvláště ve větších městech nikomu neunikne do očí bijící kontrast strmého ekonomického vzestupu s tradiční, jak my „zápaďáci“ říkáme zaostalostí rozvojových států. Zbohatlíci z vyšších vrstev prohánějí své audiny po prašných cestách předměstských periferií, zatímco se většina obyvatelstva choulí v polorozpadlých haciendách. Zdravá střední vrstva, která tolik charakterizuje rozvinuté země zde teprve klíčí.  Troufám si tvrdit, že jsme při našem pobytu stačili poznat zhruba všechny stránky této úchvatné země. Procházeli jsme zapadlými vesnicemi, přešli celé pohoří, stanuli jsme na nejvyšším rumunském vrcholu, mluvili a dokonce se opravdu seznámili s místním obyvatelstvem, cestovali hromadnou dopravou, a v neposlední řadě strávili noc ve městě a nasáli atmosféru „evropského formátu“, nevyjímaje posezení v luxusní restauraci.

Nebudu nic tajit. Celé to byl můj nápad a chytl se ho osvědčený klubový sparingpartner Kuba Blažků, pěstitel kedluben. Kuba se nikdy netajil tím, že má nejradši československé luhy a háje. Přesto však musel přiznat barvu a říct: „Byla to paráda!“.  A taky že byla.

Piatra Craiuluiu

Tento krkolomný název nese první pohoří, které se nám taktak podařilo zdolat a dokonce celkem bez úhony. Místní mu familiárně říkají Craiu (čti Krají). Asi jako když českému Honzovi řeknete Honzí (nebo Kubovi Kubí- to aby to nebylo Kubímu líto). Ať už se mu nadává jakkoli, dopravili jsme se k jeho blízkosti- přesněji do vesnice Zarnesti  taxi službou z města Brašov, kam nás pro změnu dopravila jedna nejmenovaná ruská autobusová společnost. Byla by škoda nezmínit se o první úsměvné historce, která se pojí k cestě taxíkem. Nahecovaní intenzivním autobusovým kurzem, pokusili jsme se totiž usmlouvat cenu odvozu v rodném jazyce pana taxikáře. Bohužel nám však ještě unikaly jisté nuance v rumunských počtech a Kubou navržená cena k jednání novodobého vozku a vůbec všechny okolo stojící natolik rozveselila, že byla další snaha o ušetření marná. Pro představu přívlastky „zeče“ a „zeči“ změní například sumu 60 lei na 16 lei. Pro ještě lepší představu, jednoduše jsme ze sebe udělali naprosté blbce a odjeli do Zarnesti za pěknou pálku.

Nicméně do divočiny jsme se tento první den dostali, vystoupali pod hřeben a první pokus o výstup v dešti vzdali. Až následujícího druhého dne jsme po jiné, jednodušší cestě strmý svah zvládli a pustili se po divokém hřebeni na jeho druhý konec.

„ Výstup na hřeben Piatra Craiuluiu je značně náročný. Přechod hřebene je taky extrémně náročnou akcí, i když ne příliš dlouhou. Lze ho stihnout za dva dny, je však třeba počítat s velmi exponovaným terénem a mnoha výstupy a sestupy. Na hřebeni i na jiných túrách v pohoří je časté železné jištění jako kramle a žebříky, přesto jsou i místa, kde chybí. Pohoří je tak vhodné jen pro zkušené turisty. “

Tolik praví světoznámý server Wikipedia. Jak je psáno, dáno a jak jsme jakýmsi nedopatřením netušili ale vzápětí zjistili, přechod a především sestup a výstup je opravdu velmi náročný- tuplem pro chudáky s batohy plnými vybavení a jídla na celých 10 dní. Jakoby to však nestačilo, dalším nedopatřením nám jaksi unikla poslední možnost pod hřebenem doplnit rezervoáry značky Mattoni a díky této neomluvitelné chybě jsem se museli krásným hřebenem protrápit s jediným litrem vody na dvě osoby. Celodenní žíznivé plahočení skončilo až za šera v podvečerních hodinách v nádherně vlhkém údolí s řekou. Tábor byl toho večera rozbit na stráni v centru medvědího teritoria. Strhaná kúra na okolních stromech jasně naznačovala kdo je tu pánem a kdo hostem. Před usnutím si jen říkáme, že bychom neradi aby se páni medvědi nechtěli (přes všechny protimedvědí opatření) stát na oplátku oni hosty a v našem malém stanu.

Údolí, směr Fagaraš

Třetí den přivítal mlžný opar nad údolím. Čeká nás nepříliš zajímavý dvoudenní přesun k hlavnímu bodu programu- pohoří Fagaraš. Postupně nás však naplňují obavy, že jsme si zase jednou ukrojili příliš silný krajíc chleba. Cesta se klikatila jednotvárnými lesy, chvílemi pršelo a často se kdysi snad značená stezka ztrácela v polomech.   Ochotní pastevci sice vypomáhali s hledáním, ale i přesto byl postup značně zpomalen. Přespáváme severně od přehrady Pecineagu. K úpatí Fagaraše se dostáváme až následujícího čtvrtého dne dopoledne.

Fagaraš

Dnes se vyjasnilo, přestává pršet a naplňuje nás opojný pocit ze stoupání do dvoutisícové výšky prvních fagarašských vrcholů Vf. Comisui (1883m) a Vf. Lutele (2176m). Od této chvíle se budeme až do konce hřebene pohybovat v nadmořské výšce přes 2000m. Ještě před prvním vrcholem dáváme pauzu u krásné, ale znečištěné studánky, kterou uvádíme do poněkud více oku lahodícího stavu, nabíráme vodu a zjišťujeme, že na tom časově nejsme tak zle jak jsme si ještě předchozího dne mysleli.   Stan stavíme za zmíněným vrcholem Vf. Lutele na rozlehlé louce s uchvacujícím výhledem do krajiny. Užíváme si paprsků slunce a nikoho by ani nenapadlo jak dramatický večer nás ještě čeká. Půjdu rovnou k věci. Louka to sice byla nádherná, ale už podle všudypřítomných ovčích exkrementů (čti hoven) nám mohlo dojít, že se jedná o pastvinu. Při přípravě večeře se na obzoru objevil první pastevecký pes. Během chvíle další a další a už se vynořovalo postupně celé stádo.

Pozn.aut.: „Rumunské hory jsou pověstné množstvím stád a hlavně množstvím nevychovaných pasteveckých psů, které mají za úkol vedle hlídání stáda neposlouchat pastevce. Od malička jsou psi vedeni k tomu aby splynuli se stádem a nic jiného je nezajímá. Jsou tak jednou z mála věcí, která ještě dnes odrazuje turisty od návštěvy zdejších jedinečných hor. Ochranné smečky jsou tvořeny vždy několika menšími psy, kteří dokáží manipulovat se stádem a pak většími hromotluky, kteří zase neváhají odhánět případné vlčí smečky nebo medvědy."

Následující události nabraly rychle na obrátkách. Jakmile se vytvořila slušná skupinka psů, vyrazili zběsilým sprintem a se štěkotem přímo  k nám jako předvoj. V té chvíli ještě nezkušení se rozhodujeme urychleně zalézt do stanu a útok přečkat pod psychologickou ochranou tenkých textilových zdí (velká chyba). Vůbec všechen textil měl v těchto chvílích na mále. Psi vytvořili kruh okolo stanu a kdybychom rozuměli psí řeči, určitě bychom se červenali. Bez diskuse na nás neštěkali nic lichotivého. Tato nepříjemná situace trvala několik minut, když jsme začali rozeznávat zvuky, připomínající psa, který vykrádá naší zásobu potravin. Popuzeni a již opravdu rozladěni útokem, pokusili jsme se psy odehnat neprozřetelným zaplácáním na stěnu stanu. Nyní bych mohl vyhlásit soutěž. Co si myslíte, jak zapůsobil tento krok na naše čtyřnohé nejlepší kamarády? Samozřejmě, že je neodehnal. Naopak je ještě více rozzuřil a první šrám na stanu byl dílem několika vteřin. Situace se zdála být najednou velmi kritickou a oba jsme s láskou vzpomínali na nedávné „nepříjemné chvíle“ kdy na nás psi jen štěkali. Po první vlně dentálního útoku přišla druhá, kterou došlo k rozpárání celé stěny a odtržení vchodu. Pohled, který se nám naskytl bych nepřál nikomu. Jakožto klečící měli jsme ve výšce očí několik hlav rozběsněných bestií a začínali s promítáním svých krátkých životů před očima, tak jak to dělá v posledních okamžicích každý správný umírající. V tu chvíli však neohrožený Kuba, který byl blíže novému vchodu vyskočil na nohy a nekompromisním zvoláním „Buna!“ slušně pozdravil nedaleko stojícího pastevce, jakože se nic neděje a že děkujeme za návštěvu. Každopádně to mělo kupodivu kladný účinek na chování psů, protože přestali s napadáním a štěkotem a postupně se odloudali za odcházejícím stádem. Zřejmě je překvapila naše předstíraná lhostejnost vůči nim. Napočítali jsme přibližně dvanáct hafanů. Nahromaděný adrenalin se začal ředit v krevním oběhu a my začali střízlivě obhlížet škody. První pohledy stan odepisovaly, druhé taky, ale při třetím pohledu už vznikl plán na opravu. A to velmi rychlý plán. Jako naschvál se z okolních hřebenů hrnula mračna a přicházela bouřka. Kvapně jsme strhli obal stanu, vyndali lepidlo se směšně malými proužky plachtoviny k opravě trhlinek. Valnou část té naší- chlapácké dvoumetrové trhlinky jsme zalepili kusem látky z utrženého vchodu. Proces však byl 2x přerušen přívalovým deštěm a větrem. Nemusím snad říkat, že to tedy nebyl zrovna odpočinkový večer. Prakticky ihned jak byl dolepen poslední kousek, přihnala se opravdová bouře a náš teprve zasychající stan pořádně prověřila. Ještě téhož večera se naše výprava rozšířila o přibyvší rumunské přátele Adriana, Juliana a Florina, kterého jsme v zápětí překřtili na českého Květoslava. Na základě naší příhody se k nám rozhodli připojit a zvýšit tak šance na společné přežití. Tak jsme tedy potkali jedny z mála Rumunů. Mezi hordami českých turistů se zejména ve druhé, komerčnější části, ztráceli.

Následující den pokračujeme v cestě a potkáváme další dvě stáda s bodyguardy a pastevci. S pokorou je obcházíme a lehce vyzvídáme od nových spolucestovatelů co že jsou vlastně zač. Už podle vybavení je poznat, že rozhodně nežijí v bídě. Prý se na přechodu Fagaraše  domluvili přes internet. Domluva probíhala v angličtině, kterou páni Rumuné ovládali opravdu obstojně. Rozhodně lépe nežli já. Alespoň Kuba tedy zachránil naši pověst.
Záhy nám však začalo být jasné, že co se týče připravenosti na poměrně náročný přechod, nejsou na tom naší přátelé zrovna valně. Ten největší jak do výšky tak do šířky, Julian, krom své neatletické postavy vlekl ještě přibližně stodesetilitrový naprosto nevyvážený baton bez bederních pásů, plného přinejmenším zvláštní výbavy na podobný výlet. Vedle trsu beznadějně zmačkaných banánů nesl snad dvoukilové kolo sýra (který nám ovšem přišel vhod, děkujeme Juliane ? ), všelijaké klobásy (děkujeme Juliane), příbor, polštář či pyžamo. Nevyhnutelným se tudíž stalo to, že jsme se po srazu dalšího dne setkali pouze s nejhouževnatějším Adrianem. Zničený Julian za doprovodu Květoslava sešel do údolí a oba nám vzkazovali příjemný zbytek dovolené. Jak je patrné z předchozích vět, nikdy jsme krom první noci po útoku netábořili společně. Z jakýchsi důvodů se chlapcům nechtělo nocovat ve stanech a vyhledávali tak refugie (horské úkryty) nebo turistické chaty v okolních údolích. My, jakožto správní trampové jsme se nenechali odradit ani sebehorším příslibem počasí. Bouřky, nárazové větry, hrozba pasteveckých psů…nic nám nezabránilo najít si vždy pěkné místečko s výhledem, uvařit si večerní šlichtu a očekávat pravidelně přicházející déšť mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Ráno jsme vstávali před sedmou hodinou a vyrazili záhy na pochod.
Nejkrásnější tábořiště bylo jednoznačně u jezera Urlea, ke kterému jsem se i přes velký výškový rozdíl rozhodli sestoupit a užít si té opravdové opuštěnosti. Vždyť kolikrát se vám poštěstí mít pro sebe celé jezero a vůbec celé údolí i s horskými masivy kolem sebe. Prostě paráda!

Nejvyšší  vrchol Rumunska, Moldaveanu (2544m) jsme zdolali šestého dne. Z charakteristického dvojvrcholu byl krásný výhled. Na tu chvíli se nám roztrhala oblačnost a tak jsme se mohli pokochat okolní krajinou. Z Adrinana se už tou dobou vyklubal opravdový řečník a zvláště mne už celkem omrzel. Ač vcelku amatér, neváhal každou chvíli poučovat nás i kolemjdoucí. Na druhé straně se však neustále něčeho obával, omýval si ruce hygienickými ubrousky a vrcholem se stal jeho odpor k nejčistší vodě z horského pramene. Odrazovaly ho plovoucí organické částečky, které se snažil odfiltrovat přes kapesník. Byl to tedy takový přemoudřelý knižní zálesák.  Alespoň jsme ho tedy naučili typické české zvolání při dobytí obtížného vrcholu „Ty kráááávo!“, což vesele zavyl po každém výstupu.

Nic však netrvá věčně, zbývají nám pouhé dvě noci v divočině- ale už ne takové jako dříve. Po přechodu nejvyšší partie Fagaraše jsme se dostali do komerčnější části, kde již potkáváme poměrně hodně turistů. Přesto však ještě procházíme pěknými a náročnými úseky. Na skoro celý jeden den se k nám dokonce připojil místní tulácký pes, kterého jsme pohotově pojmenovali Lajka. Byl to sympaťák, zřejmě takový putovní pes. Vyznal se v místním terénu a často na nás čekal, nebo si pro ukrácení chvíle zaběhl do údolí napít se z řeky (kde sakra bere tu energii?!). Takových psů se v místních horách i vesnicích toulá mnoho. Nejsou agresivní a mají asi opravdový psí život.  
Poslední zajímavé místo na nás čekalo před horou Negoia (2535m), pověstmi opředená Drákulova soutěska (v originále Strunga Dracului). Několik poutníků nás na tento úsek upozorňovalo. Sněhová pole na strmých svazích, mokré skály ztrácející se v mlze a konečně ona soutěska, kterou se člověk drápe vzhůru po řetězech. Tady přestávala sranda. Rozhodně nejobtížnější úsek celé poutě. S již lehčími batohy to však nebyl takový problém. V sedle si při odpočinku prohlížíme kříže a vzpomínkové nápisy, které jsou však k vidění téměř po celém pohoří. Následující hřeben před Vf. Serbota (2331m) pro nepřízeň počasí obcházíme údolím a na vrchol se tak dostáváme méně frekventovanou stezkou. Hřeben Serbota doporučuji přejít „na lehko“. S velkým batohem se člověk zasekává v úzkých skalních rozsedlinách.

Sibiu

A to je vše. Zdlouhavý sestup do Turnu Rosu a přesun vlakem do lázeňského města Sibiu již probíhal v lehce chmurné náladě. Ve městě se nám ale rychle poštěstilo nalézt hostel. Možná by se lépe hodilo: hostel si nalezl nás. Paní majitelka nás bezradné zarostlé a špinavé poutníky odchytila v centru a div nás i poté sama neumyla a večer neuložila. Ještě této poslední noci jsme využili naší ekonomické síly a bohatě se navečeřeli v jedné z tradičních a luxusních restaurací v centru. Po neklidném spánku na nás čekal celý den, který jsme si ukrátili procházkou po městě a popíjením rumunského piva v zahradních restauracích. Trochu adrenalinu nám na závěr zajistil hektický (a přiopilý) běh na zrychlený autobus. Omámen chmelovou tekutinou a hladový jsem ještě nedaleko autobusové zastávky vtrhl do prodejny rychlého občerstvení McDonald, obrátil kapsy a vyhrkl „Dejte mi  něco k jídlu“. Slečna za pultem spočítala zbylé rumunské valuty a obdarovala mne asi dvěma cheesburgery a hranolkami. Tak tedy končí pobyt v Rumunsku. Jede se domů, do podolí, do lékárny…

Podtrženo a sečteno

Nastoupali jsme přibližně 7300 výškových metrů, urazili vzdálenost 130 km a nijak si neublížili. Často pršelo, hodně jsme toho naspali, snědli a utišili na nějaký čas touhu po zálesáckém životě. Zase jeden velký zážitek, nelze než doporučit. Příští rumunské kroky nás jistě povedou do  pohoří Retezat, které je snad prý ještě úchvatnější a hlavně méně navštěvované. Veškeré pořízené fotografie jsou uloženy zde.

© by pes