Spíše v jarním rozpoložení a s očekáváním posledních zbytků navátého sněhu jsme s Kubou zamířili na východ České republiky…do Javorníků. Původní plán se nám (a to nikoho už nepřekvapí) díky přecenění našich sil a podcenění podmínek nepodařilo naplnit. K návratu přes Vsetínské vrchy po zdolání hřebene Javorníků nedošlo. Fatální chybou se ukázala absence sněžnic. Pohyb v nepředvídatelně se bořícím sněhu byl velmi obtížný. První kroky po hřebeni nás dokonce lehce uvrhaly do končin trudnomyslnosti, kterou by ani plážový míč nerozptýlil.

Již cestou vlakem nás stíhaly potíže. V Rokycanech jsme nasedli do vlakové soupravy, která měla projet hlavním městem bez přestupu. Nás však od ní zákeřně ve spánku a za zády odpojili, nic neřekli a v hluboké noci jsme se probudili v odstaveném vagónu na perónu. Výlet do nádražní haly nás obohatil pouze potupným vyhoštěním zpět na nástupiště od nevrlého hlídače zavřeného nádraží. Leč tyto nepříjemné problémy jsme překonali a s párhodinovým zpožděním se dopachtili až do Vsetína, kde na nás čekal autobus. Otázkou půl hodinky bylo dostat se na jednu ze šedesátiosmi zastávek jménem „Huslenky“, mezi kterými jsme se k udivení pana šoféra nevyznali.

1.den (6.3.2009) : „Překvapení…na hřebeni je sníh.“

Nakonec tedy stojíme na silnici a mračíme se na zamračenou oblohu a odjíždějícího zamračeného řidiče. Konečně můžeme naplno využít vlastních sil k pohybu vpřed. Žlutá stezka nás po asfaltové silnici táhne blíž a blíž vysněnému hřebeni. Kolem poledního začínáme stoupat a přibližovat se prvnímu vrcholu- Makytě (923 m). S přibývajícími výškovými metry však přibývá sněhu, ubývá slunce a zanedlouho zjišťujeme jak náročný víkend nás čeká. Přemrzlý hluboký sníh se pod námi nevypočitatelně propadá a naší rychlost tak omezuje na méně než 2 km/h. V lehkém zoufalství se tedy rozhodujeme zastavit a pokusit se o výrobu improvizovaných sněžnic. Říkejme jim první generace, možná spíš nultá, neboť se nejenom že nezdařila, ale nebyla ani natolik kvalitní aby šla vůbec nasadit na nohy a odzkoušet. Brzo se však Kuba pouští do sněžnic generace druhé, které jsou již podstatně odolnější. Lehký sestup však po několika minutách také nepřežívají. To nás přesvědčilo o naší „zručnosti“, další generace světlo světa již nespatřila. Pozdější odpoledne nás navíc obdarovalo vytrvalým deštěm. Mokrý podvečer proto trávíme v polovičním sněhovém záhrabu a se studenou večeří. Rozdělání ohně se v tomto počasí nezdá efektivní. Tento den nebyl plán dodržen, bivakujeme nedaleko Papajského sedla.

2.den (7.3.2009): „Plachta.“

Ráno již neprší, rozděláváme oheň a konečně se ohříváme u snídaně. Deštivé počasí střídá kombinace mlhavého, větrného a deštivého počasí. Postupujeme o poznání rychleji a doháníme ztrátu z prvního dne. Červená turistická značka nás vede přes hřeben a my se hrdě nenecháváme zlákat ani omamujícími vůněmi polévek a všelijakých dalších pochutin, které se vznáší okolo hospod, které cestou míjíme. Tento den zdoláváme Malý Javorník (1019 m) a tábor rozbíjíme několik desítek metrů od studánky, při modře značené stezce. Citelně se ochlazuje a ke stavění přístřešku nám začíná hustě sněžit. Hloubka sněhu je tu přibližně 50 cm. Vyhloubení díry pro oheň, stejně jako jeho následné vykřesání je pro nás oříškem. Večeři však s vydáním veškerých sil vaříme, jíme a ihned vyčerpaní uleháme do spacáků. To ještě ale netušíme, že to nebude zrovna klidné spaní. V nočních hodinách se pokryl náš plachtový přístřešek příliš silnou vrstvou sněhu a stejně jako ty ploché střechy supermarketů se na nás se vší dramatičností zřítil. Byl to poměrně velký šok, v prvé chvíli mě napadlo mnoho scénářů, ve kterých figuroval například rozdivočelý medvěd, uprchlý trestanec nebo zřícený strom. Po pár minutách a menších úpravách ale znovu uleháme a noc zdárně přečkáváme.

3.den (8.3.2009): „Dokonalý štáb.“

Ráno je teplota několik stupňů pod bodem mrazu. Mokré boty z předešlých dnů nádherně promrzly. Oheň se nám nedaří rozkřesat, balíme proto batohy, zásobujeme se vodou ze studánky a vyrážíme na další pochod. Postup vpřed se opět stává velmi obtížným. Vane silný vítr a prodíráme se hlubokými závějemi. Místy je na povrchu zmrzlá krusta, které se při neopatrném pohybu prolamuje. Pomalu nám dochází síly a především moje maličkost začíná chtivě vyhlížet alespoň večerní odpočinek u ohně. Toho se nám dostává až daleko za nejvyšším vrcholem výpravy Velkým Javorníkem (1071 m2). Dnešního dne stavíme opravdu výjimečný štáb na svahu. Díky hlubokému vlhkému sněhu vytváříme dvoupatrové tábořiště. Ve spodním patře mezi stromy je kryté místo pro spaní, po točitém schodišti se lze dostat do horního patra s ohništěm a sedadly. Poslední noc trávíme po vydatné večeři v klidu a oba se těšíme domů.

4. den (9.3.2009): „Prales Razula.“

Budíme se v dobré náladě, snídáme a po sbalení se začínáme ubírat volným terénem přímo k nedaleké přírodní rezervaci, Pralesu Razula. Sestup hlubokým sněhem do údolí si užíváme. Rezervaci obcházíme kolem přilehlého potoka a děláme několik památečních fotografií. Výprava pomálu ale jistě končí. Vše uzavíráme občerstvením v Leskové u Kubovy oblíbené řeky Bečvy, jejíž kousek lze prý najít v každé vodě.

Referát z toho vynikajícího výletu mi trval napsat velmi dlouho, tím spíš jsem si jej alespoň takto po půl roce pořádně oživil. Fotogalerii naleznete zde.

© by pes