První den na Vancouver Iland proběhl v duchu hledání místa pro tábor. Vcelku slušný plac jsme objevili kousek od přírodního parku se stromy „velikány“ napůl cesty do Tofina. Klidné místo u řeky…ale s podivnou aurou. S Claudií jsme se shodli, že tam někdo byl určitě v minulosti brutálně až bestiálně zavražděn. Ve chvíli už bylo auto opět naloženo a my jeli raději dál. Spát se tam opravdu nikomu nechtělo.

Odjezd z Revelstoke se 26.dubna protáhl o několik hodin. Bylo zapotřebí nakoupit proviant a další vybavení nutné k přežití jak v divočině tak na silnici. Kolem poledne jsme už ale mávali našemu přechodnému bydlišti a pustili se vstříc dobrodružství. S mou novou spolucestovatelkou Claudií jsme vytvořili tým hned první den. Nepamatuji si, že by kdy projevila jakoukoli nelibost při shánění dříví na oheň nebo postávání v dešti. Příkladem za vše budiž ráno, kdy zamrzlo i mléko v autě. Claudii jsem toho dne zastihl při rozdělávání ohně. Už z dálky mi radostně oznamovala, že všechno zmrzlo…i ona!

Nejezdi do Kanady tam je kosa ty vole! Tohle mi radilo hodně lidí. Nicméně poslední týden si tady připadám jako v Karibiku. Azurová modř na na obloze, přismahlá červeň na obličeji, a solné mapy na triku. Celý duben vůbec proběhl jaksi v prázdninovém režimu. Od posledního lyžování, přes večerní grilování, výlety, běhání,  lezení po skalách a rybaření. Tak nějak jsem si tu Kanadu představoval…ale dost bylo poflakování! V neděli balíme kufry a hurá na sever! Tady nejsme sakra na dovolený!

pozn.aut.: oblíbené hecovací zvolání  na ODC výprávách…slovo „sakra“ lze nahradit peprnějšími synonymy…nebudu chodit kolem horké kaše, nejlépe výrazem, který označuje ženu, podnikající v jedné z nejstarších branží

První kontakt s autobusovou společností Greyhound proběhl víceméně bez problémů. Až na hrubého nakladače zavazadel. Musel jsem přes okénko sledovat jak neomaleně tahá můj ubohý přetížený baton za jednu ze kšír a smýká s ním do útrob autobusu.  Jako kdyby kopal do bezmocného štěněte…zrůda.