Uplynul další rok , ješt? rychleji ne? ten p?edešlý a ODC se vrací tém?? na místo ?inu…tedy do oblasti, kde jak všichni víte oficiáln? vznikl slavný outdoorový klub ODC Rokycany. V pom?rn? zna?n? oklešt?né sestav? naše kroky zamí?ily do slovenských Bukovských vrch?. Pokud by se ješt? jeden z nás rozhodl nejet, jelo by nás o polovinu mén?.

Stejn? jako v dávných dobách mladí jinochové vyrá?eli do sv?ta za dobrodru?stvím inspirováni legendami o udatných rytí?ích a p?íb?hy o vít?zství, je? však bylo vykoupeno d?inou, utrpením a mnohým od?íkáním, tak i ?lenové ODC zatou?ili po dobrodru?ství, které se takové ´novodobé legend?´ p?iblí?í, nebo bude p?inejmenším hodno zapamatování.Povím vám tedy p?íb?h o tom, co se ?lov?ku zrodí v hlav?, kdy? mu v pokoji p?íliš dlouho visí mapa ?eskoslovenska, jak se v ODC plánuje trasa nebo co to znamená být ´prošitej jak hovado´…

Na úvod musím poznamenat, ?e nás Norsko nadchlo a nejde jinak ne? všem tento úchvatný kus zem?plochy doporu?it k navštívení. Naleznete zde naprosto všechno. Od ledovc? a rozlehlých poho?í p?es zalesn?ná údolí, louky, jezera, ?eky a  vodopády, fjordy…na co si jen ?lov?k pomyslí. Vadou na kráse m??e být jen pon?kud finan?n? náro?n?jší prost?edí. Ceny všeho se blí?í trojnásobku tuzemských cen (s výjimkou pohonných hmot, mo?ských plod? a lodní dopravy) .

Tvrdé jádro ješt? tvrdšího spolku ODC Rokycany si tentokrát vzalo na paškál poho?í Moravskoslezských Beskyd. Neodradily nás hr?zyplné o?i televizní rosni?ky ani její superlativní vyjad?ování, co se špatného po?así tý?e (krutá zima, sn?hová kalamita, prudké vich?ice, apod.). Dne 17.3.2008, tedy v pond?lí nave?er pohnul pan strojv?dce pákou, ovládající rychlost vlakové soupravy a odvezl nás za 7 hodin a? na samý okraj ?eské republiky, do Jablunkova.

Tisíce naje?d?ných kilometr? coby pasa?ér mne ji? naplnily tolika dojmy, ?e mi nezbývá nic jiného ne? se tohoto tí?ivého pocitu zbavit a vydávit vše celému sv?tu bez skrupulí p?ímo do o?í. Otla?ená kolena, krví podlité o?i, zprohýbaná páte?, namo?ený krk, p?emo?ené nervy…dokonalá sm?sice pocit?, které ji? p?ivedly na pokraj šílenství nejednoho cestovatele. P?ednosti lidí v?tšího vzr?stu se stávají fatální nevýhodou,  mladí zdravím p?ekypující lidé mutují do nevzhledných pok?ivených a sténajících monster…ne nemluvím o uranových dolech. ?e? je o té hromad? nepohodlných sedadel, nama?kaných v plechové krabici na velkých nafukovacích kolech…AU-TO-BUS!

Je tomu u? n?jaký ?as,co jsem v metru na zastávce I.P.Pavlova rafinovan? a naprosto utajen? utekl hord? výb?r?ích. Jako lasi?ka moje mali?kost, tehdy dokonce obt??kána batohem a v?tší taškou p?es rameno, proklouzla z proudu , hrnoucího se do ch?tán? krvela?ných revizor? do opa?ného proudu, sm??ujícího zp?t do bezpe?ných hlubin podzemky. Z toho d?vodu…napln?n hrdostí a odvahou…se mi p?i spat?ení výb?r?ího jako první v hlav? objevila myšlenka ve tvaru shluku n?kolika písmen, který vypadal asi n?jak takto: „ÚT?K“.

O víkendu 30.11. a? 2.12. jsem se prvn? zú?astnil rysích hlídek! Se zkušeným starým  známým Kubou, který „hlídal“ ji? podruhé, jsme vyrazili v odpoledních páte?ních hodinách sm?rem na Volary. Do této oblasti zasahují v nejv?tší mí?e monitorovací akce rysích hlídek na Šumav?.

Výlet m?l p?vodn? splnit dva základní cíle. Za prvé: Pokus o historicky první bivak na sn?hu. Za druhé: Zmapování Vl?ího potoka - jednak jako potenciálního zdroje pitné vody v oblasti a pak zde také pátrat po zbytcích aury vl?ích sme?ek, které tuto krajinu v minulosti musely nepochybn? brázdit...

Dnes ji? pomalu…?i spíš u? opravdu tradi?ní výlet do vojenského prostoru Jince prob?l i letošní podzim. Civilizací pom?rn? nedot?ená krajina nás všechny dva outodoorové nadšence op?t nadchla a po t?ech dnech strávených v lese se ani jednomu z nás necht?lo zpátky dom?. Dny ozá?ené posledními záchv?vy letního slunce, noci plné jeleního vábení…co víc si ?lov?k m??e p?át? Jediným kazem se dá nazvat absence koltíku- jídlo jsme byli nuceni p?ipravovat v nemotorných ešusech. Nechť se to stane ponau?ením pro další generace výprav: „Bez kotlíku ni krok!!“.

„?ergov? Kde to je?“

„Noo…takový vodlehlý slovenský poho?í na severovýchod od Tater. Vrcholy jen kolem 1100 m…horský louky…h?ebenovky…?ádný turistí…plno medv?d?, vlk?…DIVO?INA!“

„Jedem.“

Asi tak se zrodila dnes ji? minulosti pat?ící výprava do ?ergova…ráje n?kdy a? p?esp?íliš hlu?ných nadr?ených jelen? a vl?ích svorek…dle domorodc? snad i domov n?kolika chundelatých medv?d?. Nás všechny- Kubu, Tomáše, Michala i mne o?i jen p?echázely nad bukovými lesy, které nacházet se na území ?eské republiky, dávno by pat?ily registru národních park?. Zde však tvo?í prachoby?ejný lesní porost nep?íliš rozlehlé ?ergovské pahorkatiny. Turistické zna?ení nám místy d?lalo leh?í problémy a ?as od ?asu jsme cht? necht? skon?ili stylem „CROSS-COUNTRY“, nebo-li mimo zna?ené trasy.

?as letí a ji? 4. ro?ník „open air“ festivalu na Koupáku ve Strašicích je nenávratn? ztracen. Pokusím se alespo? ?áste?n? nastínit atmosféru této legendární, ka?dým rokem opakující se události…to aby i oby?ejný ?lov?k okusil, le? pouze zprost?edkovan?, chuť punk/hc/ska/underground scény. Jako ka?dý rok, i letos se ji?ní cíp zapadlé obce Strašice hem?il existencemi všeho druhu, neur?itého stá?í…a leckdy i t??ko odhadnutelného pohlaví.

Další experiment, tentokrát jsem však zmobilizoval všechny své básnické bu?ky. Pokud máte chuť, p?e?t?te si m?j úpln? první a mo?ná i poslední pokus o báse?.

Dlouho u? jsem nic nepublikoval. Byly n?jaké pokusy o pokra?ování ?ernýho lesa, také menší projekty, ale zatím jsem je pro nedostatek fantazie a p?ebytek soudnosti odsunul na pozd?ji. Zato! Dnes…dnes jsem pro?il vnuknutí, ze kterého by šla do kolen i Johanka z Arku. Rozhodl jsem se prosp?t lidstvu a vy?ešit pár záhad, se kterými si lámou hlavy nejv?tší rádoby kapacity p?es fyziku, kosmologii a v?bec. Jde o záhady, které vy?eším ni?ím neovlivn?n bez jakýchkoli podklad? a hlavn? ?ekn?me…?istého ?asu…do jedné hodiny. Taky co se v tom zbyte?n? vrtat. Za?neme n??ím, co podle mnohých ani neexistuje. Je to ?as pánové a dámy! Pohodln? se usa?te a poslyšte co to ten „?as“ tedy je.

Vsadím boty, ?e ka?dý z nás co chvíli spojuje kouzelné slovo „kdyby“ se svým nevyplnitelným a mnohdy zoufalým p?áním.

„Kdybych tak po?kal ješt? jednu minutu!“

„Kdybych jenom byla hez?í!“

„Kdyby mi ta cirkulárka neu?ízla ruku.“

Tuhle sem si z nudy vyrazil na malej vejlet. Upln? bezelstn? si to šlapu do kopce na zdejší stráni. Hodlal sem se vyškrábat a? na letišt?, kdy? v tom mi sko?il do cesty vlk. U? jenom to, ?e to byl vlk m? dost rozhodilo. Do tý doby sem byl toti? p?esv?d?enej, ?e v rokycanský stráni vlci ne?ijou. Jen?e tohle navíc nebyl ledajakej vlk. Ze zoologický zahrady a z televizních dokument? vim, ?e vlci nemají nohy hlavu ani zbytek t?la…teda jako podobný králíkovi. Jinak to jako m?l. Byl to tak dokonalej p?evlek, ?e i velikostn? odpovídal králíkovi. Vlastn? ani nevim jak sem poznal, ?e to je vlk. Asi proto, ?e na m? promluvil. A všichni víme, ?e co je sv?t sv?tem, nikdy nikomu v lese nesko?il do cesty mluvící králík. V?dycky to byl vlk. Všechno bylo jasný, kdy? se mi zeptal kam jako?e to jdu.

Nev??ili byste co se mi stalo. Štráduji si to takhle automobilmo po zasn??ené místní komunikaci a co se nestane…najednou, z ni?eho nic se ze seda?ky spolujezdce zvedne mobilní telefon i s odlo?enou zimní bundou a spole?n? odlevitují na podlahu.V tom samém okam?iku, aby toho nebylo málo, rozví?í se prach na p?ístrojové desce, utáhne se mi kolem hrudníku bezpe?nostní pás a v krku mi zak?upou obratle. 

Kdo neza?il p?edváno?ní období v mati?ce Praze, neza?il tu pravou váno?ní atmosféru. Nespat?il tu nádhernou výzdobu plnou krás?ou?kých malilinkatých ozdobi?ek, báje?n? dlouhých st?íbrno-zlatých ?et?z?, Santa Claus? v nad?ivotních i pod?ivotních velikostech…a tohle všechno ten n?kdo nemohl sledovat a nasávat tu tém?? hmatatelnou náladu…U? OD ?ÍJNA PRO-BO-HA!!!

Asi jste si všimli, ?e aktualizace mých znovu a znovu a znovu…znovuzrozených stránek není zrovna p?íkladná. M?l jsem zám?r publikovat vtipné a veselé ?lánky (jak jinak, jiné psát ani neumím) tém?? ka?dý týden. Bohu?el m? ale p?ibrzdily blí?ící se studijní termíny a nároky a fakt, ?e jsem si tak n?jak „našel“ p?ítelkyni…jak se tak ?íká. Nebo ona m?? To je jedno. Všichni to znáte, takováhle zále?itost je sice p?íjemná, ale zrovna te? mám pocit, ?e nad?lá (zále?itost) více škody ne? u?itku. Ponechám-li náladové výkyvy, zp?sobené nepochopitelnými myšlenkovými pochody mými i jejími a zna?nou ?asovou náro?nost…tak nic nezbude. Ponechávat se nic nebude. Co naplat, rád bych v tom pokra?oval, ale moje pesimistické druhé já mi nedá klid a tvrdí: „Zapome? na to hochu, ta u? o tebe nestojí!“

Taky jste si všimli t?ch št??at všude kolem? Roztrhl se s nimi pytel. Vypadá to na jeden z boom?, podobných nár?stu porodnosti nebo zvyšování volebních preferencí ODS. Je to prost? hit a ne?íkejte, ?e se mi to jenom zdá.  Na m?, jako na známého velkého milovníka všech ps? to sakra p?sobí. Je mi jasné, ?e d?ív nebo pozd?ji podlehnu a o št?n?ti za?nu také uva?ovat, proto?e pes je nejlepší p?ítel ?lov?ka (pokud zrovna nejde o rozzu?eného rotvailera) a nejlepších kamarád? není nikdy dost.

Nedávno jsme do?etl knihu od autora jménem Aldous Huxley- Konec civilizace , lehce p?ipomínající Orwell?v román 1984. Huxley však svou knihu za?adil spíše do sci-fi ?ánru (1984 nepova?uji za science fiction) a fungující spole?nost zalo?il na tzv. predestinaci, kdy ka?dý ?lov?k vyr?stal v jakési továrn? na lidi a u? od um?lého oplodn?ní vají?ka procházel sérií chemických vylepšení nebo naopak omezení. Takto vznikla t?ídní spole?nost, kde jsou všichni šťastní (a nadrogovaní). Ka?dý d?lá co má ulo?eno v genech a podv?domí (d?lá svou práci, spot?ebovává zbo?í a slu?by, ú?astní se spole?enských akcí, apod.). Ale jak u? bývá zvykem op?t se objevilo n?kolik jedinc?, kte?í d?lají neplechu. V Orwellov? pojetí by tito chudáci dostali p?kn? za vyu?enou v podzemních mu?írnách ministerstva št?stí nebo lásky. Huxley však jejich odlišnost odm?nil povýšením a dal jim mo?nost svou výjime?nost dále rozvíjet mezi sob? rovnými- tzn. t?mi, kte?í „proz?eli“ a p?ispívat shora pro blaho slepé a šťastné v?tšiny. Abych se neztratil p?vodní myšlence, dílo to zkrátka není špatné ale ani výjime?né. O knize se zmi?uji kv?li jedné pasá?i (zhruba v první t?etin?), která výborn? vystihuje chvíle, které ?asto za?ívám a v??ím, ?e nejsem sám. Mám na mysli ty situace, ve kterých se ?lov?k prost? „necítí“…špatné prost?edí…spole?nost…nebo cokoli jiného. Nejlepší prevencí je vyhnout se tomu…jen?e ne?ijeme na divokém západ?. Nejde vzít Il?iho a odklusat do hor. ?as od ?asu se musíme pod?ídit a za?adit se.