Pro již tradiční zimní „outdoor party“ na sněhu si letos ODC zvolilo dvojici méně známých nikoli však méně krásných pohoří Kralického Sněžníku a přilehlých Rychlebských hor. Tvrdé jádro bylo tentokrát na své bivakovací pouti ochuzeno o Zajdu, který si svého času užil zmrzlých údů dost již při práci, a zástavu našeho klubu mělo za úkol na větrný Sněžník dopravit osvědčené rumunské duo Kuba a Pes.

Rumunsko je země, která stále ještě balancuje mezi divokostí „výchoďáckých zemí“ a narůstajícím turistickým ruchem. Obzvláště ve větších městech nikomu neunikne do očí bijící kontrast strmého ekonomického vzestupu s tradiční, jak my „zápaďáci“ říkáme zaostalostí rozvojových států. Zbohatlíci z vyšších vrstev prohánějí své audiny po prašných cestách předměstských periferií, zatímco se většina obyvatelstva choulí v polorozpadlých haciendách. Zdravá střední vrstva, která tolik charakterizuje rozvinuté země zde teprve klíčí.  Troufám si tvrdit, že jsme při našem pobytu stačili poznat zhruba všechny stránky této úchvatné země. Procházeli jsme zapadlými vesnicemi, přešli celé pohoří, stanuli jsme na nejvyšším rumunském vrcholu, mluvili a dokonce se opravdu seznámili s místním obyvatelstvem, cestovali hromadnou dopravou, a v neposlední řadě strávili noc ve městě a nasáli atmosféru „evropského formátu“, nevyjímaje posezení v luxusní restauraci.

Spíše v jarním rozpoložení a s očekáváním posledních zbytků navátého sněhu jsme s Kubou zamířili na východ České republiky…do Javorníků. Původní plán se nám (a to nikoho už nepřekvapí) díky přecenění našich sil a podcenění podmínek nepodařilo naplnit. K návratu přes Vsetínské vrchy po zdolání hřebene Javorníků nedošlo. Fatální chybou se ukázala absence sněžnic. Pohyb v nepředvídatelně se bořícím sněhu byl velmi obtížný. První kroky po hřebeni nás dokonce lehce uvrhaly do končin trudnomyslnosti, kterou by ani plážový míč nerozptýlil.

Uplynul další rok , ještě rychleji než ten předešlý a ODC se vrací téměř na místo činu…tedy do oblasti, kde jak všichni víte oficiálně vznikl slavný outdoorový klub ODC Rokycany. V poměrně značně okleštěné sestavě naše kroky zamířily do slovenských Bukovských vrchů. Pokud by se ještě jeden z nás rozhodl nejet, jelo by nás o polovinu méně.

Bukovské vrchy se rozkládají v nejvýchodnější části Slovenska, tedy na hranicích jak polských tak z menší části i ukrajinských. Ještě před Čergovem nás toto pohoří lákalo svou opuštěností a především pověstí. Prý království vlků, medvědů a vůbec všeho co v těchto končinách může v lese žít. Nebudu to protahovat a přiznám barvu…nespatřili jsme téměř ani to kopýtko natož drápek, neřkuli celou packu divoké šelmy. Počasí se k nám chovalo neuctivě a i naše nezdolné duše dostaly mnohdy řádně zabrat.